Po dvou letech běhání po Milovicích a okolí se spoustou nových kamarádů se začali naše myšlenky posouvat někam dále. Několikrát jsme vyzkoušeli delší běh - někdy to šlo, jindy zas bolelo. No co, běháme hlavně pro radost, když to nejde, tak to nejde.
Po loňském půl maratonu v Praze jsme přečetli spousty zajímavých příběhů a rozhodli se, že se o něj také pokusíme…V průběhu roku jsme si všichni vyzkoušeli, jak chutná (bolí ) běh na 21 km. Začalo hecování při společných výbězích, na FB ve skupině Milovické Míle, kde se mimo jiné domlouvají společné běhy, sdílí různé rady a názory a všechno další, co se týká běhání zde v okolí. Vše vyvrcholilo loni v říjnu, kdy se otevřela registrace na jarní závod. V tu dobu se nám to sice zdálo hrozně daleko, ale jelikož se jsme se báli, aby na nás zbylo nějaké to startovní číslo z celkových 12 500, zaregistrovali jsme se raději hned a bez váhání.
Snad do té doby vydrží zdraví, pro ladění formy máme dost času….
Je ráno 28.března, scházíme se na nádraží v Milovicích a vyrážíme do Prahy. Z Milovic jede Robert, Denisa, Bořek, Marky a Milan s doprovodem. V Lysé přistupuje nevidomý Robert. Ve vlaku se postupně střídáme na WC….někteří i několikrát …nervozita stoupá . Dle rad zkušených běžců celý týden před závodem měníme své stravovací návyky, snažíme se lépe jíst a hlavně hodně pít. Snad nám to bude k něčemu dobré, nutné je věřit….!
Předpověď počasí pro běžecké závody je ideální do té doby, než dorazíme do Prahy. Je dost chladno, fouká vítr, slunko je někde na dovolené a tak doufáme, že se do startu ukáže.
Loučíme se z Bořkem, Marky a Milanem, přejeme si navzájem pěkné zážitky a hledáme své koridory pro start. Máme koridor „L“. Pojmenovali jsme ho koridorem pro „Lenochody“. Převlékáme se, zjišťujeme, že je stále pěkná kosa a protože je do startu ještě dost času, raději se schováváme do budovy Právnické fakulty UK.
Pár minut před startem se protahujeme a ladíme strategii . Hlavně nepřepálit začátek a dovést nevidomého Roberta bezpečně do cíle, to je hlavní cíl dnešního závodu. Když to dobře půjde, můžeme se pokusit o čas někde kolem 2:20.
Ve 12:00 odstartovali první „sprinteři“, my se pomalu suneme ke startu, kam se dostáváme šnečím tempem až po dvanácti minutách. A je to tady…. rozebíháme se za zvuku Vltavy , mrazí nás v zádech… nádherný zážitek být před Rudolfinem v tuto chvíli s tolika běžci…..
Je to mela hned od začátku, všude spousty fandících lidí… Aniž bychom se domluvili, Denisa jde před Roberta, vybírá co nejbezpečnější trasu, ten jde za jejím stínem….představuje si její krásnou prdelku… a já po jeho boku hlásím případné nerovnosti na trati… a že jich v té Praze bylo, koleje, výhybky, retardéry, nástupní ostrůvky, kužely, chodci, fanoušci atd…
U Karlova mostu potkáváme Jitku z nadace Konečně společně, rychle se pozdravíme a valíme dále. Hradčany jsou krásné jako vždy. Národní divadlo jsme však díky kolejím a výhybkám minuli bez povšimnutí, navíc běžíme moc rychle. Snažím se přibrzdit rozběhnutou Denisu, ale moc se mi to nedaří. Kousek za Palackého náměstím už v protisměru potkáváme patrně pozdějšího vítěze, myslím, že si tento závod moc neužije a vůbec se nekochá panoramaty Prahy . Jeho chyba, já se na ně moc těšil. Sakra to tempo je stále moc rychlé. Mám strach, abychom nepřepálili začátek a do cíle se vůbec dostali. Brzdím co to jde, ale Robert s Denisou jsou stále proti. Pomyslné hlasování zase prohrávám a brzdím aspoň sám sebe. Díky vestám pro nevidomé běžce a průvodce - traséra od nadace Leontýnka jsme dobře vidět . Všichni v okolí nám dělají prostor, atmosféra je jak se dalo čekat opravdu skvělá. K našemu překvapení stále někoho předbíháme, což je dobré znamení, snad nám to vydrží až do cíle. Kolem nás se řítí vozíky charitativních organizací s handicapovanými dětmi, zdravíme se, prohodíme pár slov zatím stále s úsměvem ve tváři.
Očekáváme s Denisou bolesti kolene, zatím stále nic. Doplňujeme tekutiny a ovoce na několika občerstvovacích stanicích. Běžíme opět k Národnímu divadlu, tentokrát máme více času si ho prohlédnout z této nevšední pozice. Zatáčíme k Palachovu náměstí a za zvuku bubnů míříme na Klárov. První borci jsou patrně v cíli. Zde na kostkách došlo asi k největšímu zádrhelu – z ničeho nic se z davu před námi objevil plastový kužel přímo pod nohama. Strhávám Roberta za ruku bokem, aby do něj nenarazil. Bylo to taková rychlost, že jsem nestačil vůbec nic říci. Naštěstí vše dobře dopadlo a my běžíme stále dále. Pomalu přestáváme mluvit a to je první známka únavy, naštěstí už jsme na 15 km a cíl je už skoro na dohled. Trasa z Libně je hodně bezpečná, běžíme po krásném asfaltu, jen ta rovinka je hrozně dlouhá a fouká tu nepříjemně vítr. Tempo stále držíme, předbíháme několik běžců, kterým dochází síly víc než nám a přešli už i do chůze. V „Husákově tichu“ Robert ztrácí orientaci, jelikož nevidí obrys Denisy musíme improvizovat - běží za hlasem. Mírný kopeček na devatenáctém kilometru už nám dává celkem zabrat. Kostky kolem Františku nás mírně zpomalují, cíl už je tentokrát opravdu na dohled, trať však vede přes most k úřadu vlády. Poslední kilometr se nám zdá trochu delší, ale to je už asi z vyčerpání. Cílovou rovinku probíháme držíce se všichni tři za ruce. Dokázali jsme doběhnout do cíle bez pádu, pěkně si to užít a navíc ve skvělém čase 2:20:34. Jsme na sebe a především na nevidomého kamaráda Roberta nesmírně pyšní.
Byla to další velká životní zkušenost, která se podařila dotáhnout do zdárného konce. Atmosféra celého závodu byla super. Děkujeme všem dobrovolníkům a pořadatelům za skvělý zážitek.
Naše další běžecké výzvy na nás čekají, nyní je na programu Vltava Run štafeta nevidomých s nadací Leontýnka, kdy se běží ze Šumavy do Prahy celkem 350 km. Bude to velké dobrodružství, jistě poznáme spousty dalších prima lidiček a zažijeme mnoho nepoznaného…..
Video: http://video.irewind.com/public/video/eU61kwsgldM4ZsGROTOxxYXgv
TARGET SPORT MILOVICE